Když srpnové ráno maluje oblohu…

Když srpnové ráno maluje oblohu azurovou modří
a Janovské údolí otvírá svou náruč dokořán,
já vedu tě za ruku rozkvetlou loukou kolem olší
a chce se mi křičet do všech stran.
Miluji tě má lásko a ze srdce mám tě rád,
jsem ti blíž a tvůj, jsem víc než kamarád.
Sytím se pohledem do očí a horlivě líbám tvá ústa,
jen blázen by chtěl opustit tvou náruč,
ležíme nazí a chceme tak zůstat.
Laskat se něžně a milovat uprostřed lánu rozkvetlých květin,
vnímat jeden druhého, necítit vůni kopretin.
Ráno je moudřejší večera, je úžasné, krásné a milé,
važme si těchto okamžiků, jsou to překrásné chvíle.
Až vrásky nám sestoupí do očí a stříbro pobarví vlasy,
s úctou a chloubou můžeme vzpomínat, byly to zlaté časy.